A tahle moje fotka z roku 2013 ukazuje míru disciplíny, která je daleko za její hranou. Je tak daleko, že na tu sebelásku vůbec nedohlídne.
Disciplína byla pro mě vždy ekvivalentem tvrdosti. Sebezapření. Něčeho vznešenýho a ojedinělýho. Za co na sebe můžu bejt hrdej.
Navíc to okolí obdivovalo. A to mi dodávalo pocit, že bych měl ještě víc přidat. Abych získal potvrzení z venčí, že jsem udělal dost. Že za něco stojim.
S tímhle přístupem se budují neuvěřitelný těla, projekty a firmy, který přesahují veškerá očekávání a možnosti ostatních. Stojí za tím taky obrovská bolest, odříkání, překračování vlastních limitů a hranic. Jak fyzických, tak psychických.
A to všechno jenom proto, abychom dokázali, že na to máme (sobě, nebo někomu) a že za něco stojíme.
Bohužel pokud jdeme v míře disciplíny za hranici sebelásky, už se tomu řiká masochismus. Sebepoškozování. Jen proto, abysme získali potvrzení zvenčí.
Naopak disciplína na hranici sebelásky je potvrzením pro mě, že jsem dost. Sám pro sebe. Že to nepotřebuju někomu dokazovat. A že si prokazuju ten největší respekt a úctu.
V tomhle místě nejsou ty nejrychleji rostoucí firmy, minimum podkožního tuku a ty nejlepší výkony. Ale na oplátku je tam klid, pohoda a štěstí. Spokojenost.
DISCIPLÍNA je nejvyšší forma SEBELÁSKY. Tohle tvrzení jsem slyšel tenhle víkend od Ondřeje Sedláčka na jeho roční cestě integrovaného muže. A tam mi tohle všechno docvaklo.
V rámci programu Jdidosebe a Mansformation jdu už roky přesně touto cestou. V rámci přístupu k sobě samému jsem stále na cestě. Pořád se to učím.
Disciplína ano, ale pouze k hranicím sebelásky. Ani o krok dál. Tohle je moje motto.
Protože nic víc není dlouhodobě udržitelný a tím pádem to pro mě a ostatní nemá žádný význam.
