„V roce 1970 byli všichni hubení.“
Často slýchávám, že velké potravinářské korporace dávají do průmyslově zpracovaných potravin malá „kurvítka“, která nás nutí jíst víc a častěji. A díky tomu prý nemáme šanci se jakkoliv bránit. Ať uděláme cokoliv, budeme přibírat.
A v zásadě s tím souhlasím. Tím, že vyrábějí super chuťově nahuštěné potraviny, které jsou navíc ve finále ještě levnější než běžně vypěstovaná zelenina a ovoce, vytvářejí ideální prostředí pro bobtnání tvých tukových polštářů. Je taky pravda, že dnes nemáš šanci ani natankovat auto, aniž bys neskončil(a) s párkem či sladkostí v ruce. Ze všech stran se na nás hrne jídlo – ve formě reklamy nebo přímého „ohrožení“. 🙂
Realitou je, že většina z nás jí v průměru o 1000 kalorií denně víc než lidé v roce 1970, a navíc se s příchodem digitalizace a technologií méně hýbeme. I když máme více posiloven a kvalitnější informace o výživě než kdykoliv předtím, problém se naopak stále prohlubuje.
A pohybem nemyslím jen cvičení. Chybí nám ten přirozený celodenní pohyb – vyjít si schody, dojít si nakoupit, dojít do práce, dojít si za kolegou v kanceláři. Dojít! 🙂
Můžeš namítnout, že roli hraje i stres – akutní nebo chronický. Určitě ano. Ale v první řadě je potřeba řešit základní věc: spalovat za den víc kalorií, než sníš. Chápu, že emoční přejídání může tvoji snahu sabotovat, ale o tom si povíme jindy.
Dokonce i psi a kočky přibírají. A nemyslím si, že je to jen kvůli stresu, inzulínu nebo průmyslově zpracovanému jídlu. Ještě než obviníme korporace a dnešní dobu, zkus zjistit, kolik toho denně nachodíš. Klidně pomocí krokoměru v telefonu. Kolik to je? 2000, 5000, 8000 kroků denně? A kolik je vlastně dost?
Mluví se o magické hranici 10 000 kroků denně. Fajn. Ale pokud teď chodíš 2000, bude obrovský rozdíl, jak se budeš cítit a kolik kalorií spálíš, když začneš chodit 5000 kroků. Za mě neexistuje žádné „správné“ číslo. Buď chodíš víc, nebo míň než předtím.
Jo, mám i klienty, kteří toho kvůli práci nebo dopravě moc nenachodí. Snaží se to dohnat cvičením 2–3× týdně. Ale upřímně – nemusí to přinést velký efekt. Co ale u nich funguje skvěle, je výměna polotovarů za opravdové jídlo nebo snížení porcí. A co si budem – je mnohem jednodušší nesníst 500 kalorií, než je vyběhat nebo vycvičit.
Moje heslo, které razím už roky, je: „Žrádlo nepřecvičíš“ – a pořád si za tím stojím!
Aby nedošlo k nedorozumění – jsem naprosto pro cvičení! Více energie, lepší nálada, větší síla, více svalů, silnější kosti… Ale hubnutí? To se většinou děje v kuchyni a během celodenního pohybu.
Tak zas příště.
Sám jsem musel
jít do sebe
Kuba Milý je zakladatel soukromého gymu Jdidosebe a tvůrce jeho programů. Táta dvou dětí, sedm let strávil v korporátu a dnes vede vlastní firmu, takže přesně ví, jak se cítí klienti, kteří k němu chodí. Tou cílovkou kdysi sám byl. Ještě před 10 lety byl ukázkou toho, jak by to vypadat nemělo. Tvrdé kulturistické diety, trénink bez ohledu na zdraví, žádná sebereflexe. Snažil se hnát všechno do extrému, a prostě to nefungovalo.
Začátkem roku 2017 to vyvrcholilo. Postihla ho částečná paralýza celého těla a 14 dní ho dávali dohromady na JIPce. Tehdy mu došlo, že tenhle styl není dlouhodobě udržitelný. Pomohly mu špičky ve svých oborech, ale hlavně musel makat on sám. Z toho vznikla metodika, která pomáhá lidem najít cestu k lepšímu životnímu stylu nenásilnou formou. Dnes ji předává členům v programech, aby jejich tělo drželo krok s jejich životem.
