Naše společnost je nastavená na výkon. To nikdo nepopře. Chceme vždycky to NEJ! A když to nemáme, chceme alespoň sledovat jaký to je, když to někdo má (skrze FB, Insta, Tik Tok).
Nejlepší dovolená, nejlepší výkony, nejmíň tuku, nejvíc peněz, nejrychlejší auto, nejkrásnější tělo, nejlepší máma, nejvíc volného času, nejlepší rodina, nejvíc svobody, nejlepší nálada, nejextrémnější zážitky.
A když tito lidé, kteří to mají (nebo alespoň umí předstírat, že to mají) vidí náš zájem, snaží se ještě víc. Aby udrželi pozornost. Protože ta je hnacím motorem jejich spokojenosti.
Je ve mě pocit, že je tohle všechno špatně rozehraná hra.
Co když jsme to někde stovky, nebo tisíce let zpátky jenom špatně pochopili?
Co když ten nejšťastnější člověk na světe je ten, co má od všeho něco? Ale ve skutečnosti nevyniká zásadně v ničem? Co když mu stačí zápal a vášeň pro tvorbu, ale nemusí být v něčem nejlepší. Co když se dokáže radovat jenom z maličkostí?
Co když je to ten, kolem kterého projdete bez absolutního povšimnutí. Který nemá Facebook, Instagram, ani TikTok. Protože to nepotřebuje ukazovat. Co když je to ten, který vlastně na první pohled vypadá, jako ten nejnudnejší člověk na světě?
A přitom má v sobě něco, po čem všichni toužíme. Klid. Jen to nejde vidět.
Co když je šťastnej, aniž by to potřeboval ukazovat? Tohohle člověka si jen tak nevšimnete, protože o sobě nemá potřebu mluvit.
Možná to vypadá, že je to člověk, který v životě nic nedokázal, ale možná právě dokázal to, co na světě zatím dokázala jen hrstka.
Jak se cítíte teď?
Sám jsem musel
jít do sebe
Kuba Milý je zakladatel soukromého gymu Jdidosebe a tvůrce jeho programů. Táta dvou dětí, sedm let strávil v korporátu a dnes vede vlastní firmu, takže přesně ví, jak se cítí klienti, kteří k němu chodí. Tou cílovkou kdysi sám byl. Ještě před 10 lety byl ukázkou toho, jak by to vypadat nemělo. Tvrdé kulturistické diety, trénink bez ohledu na zdraví, žádná sebereflexe. Snažil se hnát všechno do extrému, a prostě to nefungovalo.
Začátkem roku 2017 to vyvrcholilo. Postihla ho částečná paralýza celého těla a 14 dní ho dávali dohromady na JIPce. Tehdy mu došlo, že tenhle styl není dlouhodobě udržitelný. Pomohly mu špičky ve svých oborech, ale hlavně musel makat on sám. Z toho vznikla metodika, která pomáhá lidem najít cestu k lepšímu životnímu stylu nenásilnou formou. Dnes ji předává členům v programech, aby jejich tělo drželo krok s jejich životem.
