Jsi v přístupu k hubnutí raději sprinter a nebo maratonec? A proč ti jeden z nich neustále láme vaz?
Představ si břicho z obrovským množstvím tuku. Asi se ti hned honí hlavou, že tohle shodit zabere obrovský množství práce! A bude to trvat strašně dlouho. Pokud si to všechno představíš v tenhle konkrétní monent, zdá se to najednou jako obrovský balvan, který na tobě leží a nemůžeš s ním hnout.
Dokážu si představit ten pocit beznaděje. Že je to něco, co tě absolutně přesahuje. S čím prostě jen tak nepohneš. Navíc ten „balvan“ s sebou každý den reálně nosíš v podobě přebytečného tuku. A připomene se ti kdykoliv jdeš do schodů a kdykoliv projdeš kolem zrcadla.
První logický řešení je, že na veliký balvan potřebuješ vytvořit obrovskou páku. A tak s tím chceš pohnout pomocí drastických opatření. Takže tvrdá dieta, pevná vůle, žádný společenský život a jdeme na to! Chceš dát dolu rychle 20 kg a pak to udržet. Chceš to mít logicky taky rychle z krku, takže o důvod víc to vzít všechno z nuly na sto! Je to ale stejný jako valit 200 km/h autem s očekáváním, že tam dojedeš co nejdřív.
Jenže problém v tom, že riziko, že nabouráš je extrémně vysoký. A tak se to ve finále podaří jenom hrstce z těch, kteří to zkusí. Zbytek se prostě rozseká. Realita je taková, že většina z těch, kterým se podařilo v mých programech trvale zhubnout, zvolili pomalé tempo a rozhodli se nehýbat celým balvanem najednou. Místo toho vzali do ruky krumpáč a každý den z toho balvanu kousek odsekli. Přitom se nějak zásadně nepředřeli. Jediné co bylo potřeba, byla trpělivost. Nastavit tempomat na 100 hm/h, sundat nohu z pedálu a jet. Udělat si pohodu.
Dokážeš si to představit? Nastavit tempomat a v klidu jet? A jak to teď cítíš uvnitř? Bylo by to pro tebe zvládnutelný? Mám pro tebe úkol. Zkus hubnutí začít vnímat tímto způsobem. Udělat jenom první krůčky, které nebolí a neberou z tvého života, ale naopak přidávají. Tohle mentální nastavení je základ toho, aby se to povedlo.
Pamatuj, „přeceňujeme kolik se toho dá stihnout za měsíc, ale podceňujeme kolik se toho dá stihnout za rok“ A u hubnutí to platí dvojnásob. Malé změny jsou klíčem k úspěchu.
Pokud by tě zajímalo jak pracuju se svými klienty, můžeš mrknout na stránky Jdidosebe.cz, nebo Mansformation.cz
Sám jsem musel
jít do sebe
Kuba Milý je zakladatel soukromého gymu Jdidosebe a tvůrce jeho programů. Táta dvou dětí, sedm let strávil v korporátu a dnes vede vlastní firmu, takže přesně ví, jak se cítí klienti, kteří k němu chodí. Tou cílovkou kdysi sám byl. Ještě před 10 lety byl ukázkou toho, jak by to vypadat nemělo. Tvrdé kulturistické diety, trénink bez ohledu na zdraví, žádná sebereflexe. Snažil se hnát všechno do extrému, a prostě to nefungovalo.
Začátkem roku 2017 to vyvrcholilo. Postihla ho částečná paralýza celého těla a 14 dní ho dávali dohromady na JIPce. Tehdy mu došlo, že tenhle styl není dlouhodobě udržitelný. Pomohly mu špičky ve svých oborech, ale hlavně musel makat on sám. Z toho vznikla metodika, která pomáhá lidem najít cestu k lepšímu životnímu stylu nenásilnou formou. Dnes ji předává členům v programech, aby jejich tělo drželo krok s jejich životem.
